Expozice Marina Cvetajevová světoznámá ruská básnířka

Někdejší obyvatelka Všenor (1922-25) Marina Cvětajevová je tak osobitý básník, že se vymyká všem pokusům nejenom srovnávání, ale i zařazení do literárních skupin a směrů. Její tvrzení: „ Mě nehledejte v proudu literatury, mě hledejte dál a výš“ – už je ověřeno časem.

I její lidská osobnost je výjimečná. „Cvětajevová –básnik byla totožná s Cvětajevovou – člověkem; mezi slovem a činem, mezi uměním a  existencí nekladla ani čárku, dokonce ani pomlčku: Cvětajevová tam dávala znaménko rovnosti“, napsal laureát Nobelovy ceny Josip Brodskij.

O životě Mariny Cvětajevové

Marina Ivanovna Cvětajevová se narodila na podzim roku 1892. Pocházela z rodiny ruské inteligence: otec Ivan Vladimirovič Cvětajev (1847-1913) byl filolog a historik umění, profesor Moskevské univerzity, zakladatel Muzea umění (dnes Puškinovo muzeum výtvarného umění), matka Marie Alexandrovna byla klavíristka.

 Marina ještě jako dítě mluvila francouzsky a německy, první verše údajně napsala francouzsky už v šesti letech. Později si stěžovala: „Celé mé dětství, předškolní doba do sedmi let i celá má dívčí léta jsou jeden křik o čistý papír. Utajený křik. Proč mi ho odmítali dát? Protože matka, klavíristka, chtěla, abych byla po ní. Protože měli za to (v mých šesti letech!), že píšu špatně. Puškin, říkali, psal uvolněným metrem, ale u ní se nenajde žádné!“

Už v roce 1910, ještě jako studentka moskevského gymnázia, vydala první knížku veršů nazvanou Večerní album. A pak Kouzelnou svítilnu, Versty a Rozluku. Tyto sbírky byly kladně přijaty básníky Maxmilianem Vološinem a Nikolajem Gumilovem.

Později pobývá často u M. Vološina v jeho domě v Koktěbelu na Krymu. Právě tady také potkává svého budoucího muže Sergeje Jakovleviče Efrona.

Setkali se 5. května 1911 na opuštěném mořském pobřeží. Jemu bylo sedmnáct, jí osmnáct. Ona sbírala kamínky, on taky. Řekla si: když najde karneol, provdám se za něho. A za chvíli on jí ho  podal. Vzali se a roku 1912, ve stejném roce se narodila dcera Ariadna.

„Dala jsem jí jméno Ariadna, přes nesouhlas Serjoži, který má rád ruská jména…“  – „Ariadna. – To přece zavazuje!“ –„ Právě proto, odpověděla jsem“

Po revoluci zůstala Cvětajevová, které se mezitím narodila druhá dcera Irina, v Moskvě sama. Nepřetržitě píše, ale nevydává jedinou sbírku.

V porevolučních hladových časech Irina umírá. A od Sergeje, který odjel z Moskvy s bílou armádou, nejsou žádné zprávy. Cvětajevová píše cyklus básní Rozluka, ve kterém se loučí s manželem a s mrtvou dcerkou. A v předtuše také s Ruskem, posledním záchytným bodem: „Každý život je kniha rozluk a setkání. Já mám větší štěstí na rozluky“.

V roce 1922  Erenburgovi se podaří vypátrat Sergeje Efrona v Konstantinopoli. Jako bývalý bělogvardějec se do sovětského Ruska nemůže vrátit, odjíždí studovat do Prahy. Marina se s dcerou vydává za ním. Netuší, že v emigraci nakonec stráví  sedmnáct let.

M. Cvětajevová přijíždí do Prahy 1.srpna 1922. Její muž tou dobou studuje na Filozofické fakultě Karlovy University. Československá vláda totiž poskytla zaopatření patnácti stovkám ruských studentů, kteří emigrovali v době revoluce z Ruska a Praha se tak stala centrem ruské emigrantské kultury. První noc po příjezdu strávili v budově Městského chudobince ve Vyšehradské třídě, kde sídlil Komitét ruských studentů. Druhý den přenocovali u přátel Sergeje ve Všenorech. V tu dobu Všenory byly jedním z center pobytu ruských emigrantů.

První bydliště našli v hájovně v Novém Dvoru, obec Černolice. A pak začíná nekonečné trmácení z místa na místo: Nový Dvůr, Horní Mokropsy, Praha, Jíloviště, Dolní Mokropsy, Všenory…

V září 1922 se rodina přestěhovala do domu p. Sasky v Horních Mokropsech (nyní Všenory II). Ale bydlení pod střechou s malým okénkem není příliš pohodlné, Efron pronajímá pro rodinu pokoj v domě V chaloupkách čp.521, kde bydli od podzimu 1922 do září 1923.

„Žiji v Čechách (poblíž Prahy) ve vesnické chalupě. Dům je poslední, stojí na samém konci osady. Pod kopcem je potok, odtud nosím vodu. Třetinu dne mi zabírá topení v obrovských kachlových kamnech. Můj způsob života se příliš neliší od moskevského – je snad ještě ubožejší!“ 

M. Cvětajevová  

Koncem r. 1923  Efron s Cvětajevovou přesídlili do Prahy do Švédské ulice na Smíchově, „s oknem přes celé nebe“. (Zde Cvětajevová píše Poemu hory a Poemu Konce,  které se řadí k tomu nejlepšímu, co kdy napsala. Jsou odrazem jejího milostného vztahu s Konstantinem Rodzevičem, Efronovým přítelem. „Jsou psány na obnažených, napjatých strunách nervů – jako by ve slovech ještě nevystydl žár, v němž vznikaly“).

Dcera Alja od podzimu 1923 studuje na ruském gymnasiu v Moravské Třebové, ale  ze zdravotních důvodu musí školu opustit. Vysoké životní náklady v Praze nutí rodinu hledat jiné bydliště. V květnu 1924 z Prahy rodina přesídlila na Jíloviště, Průjezdní 8. Od července bydlí dva měsíce v Dolních Mokropsech, Sluneční 37/642. Dům je studený a vlhký.

„Život je pořád těžší. Peníze nestačí a věčné spory s domácími o podmínkách pronájmu neberou konce. A tak se přeme a přeme… Člověku klesají ruce, když pomyslí, kolik ho ještě čeká nevydrhnutých podlah, nesvařených hrnků mléka, bytných, kastrolů a podobných radostí.“

M. Cvětajevová

Z dopisu Sergeje Efrona:

„Marina je možná jediný básník, který dokázal sedm let strávit v kuchyni, aniž ztratil svůj talent a schopnost pracovat.“

Cvětajevová čeká dítě, její manžel hledá lepší byt. V září 1924 se stěhují k Vančurům do Všenor čp. 324, kde se 1. února 1925 narodil vysněný syn Georgij. (Původně to měl být Boris – podle milovaného básníka Borise Pasternáka, ale Marina ustoupila přání Sergeje: jméno syna mělo být spojeno s jménem svatého Georgie (Jiřího). Později píše o své radosti, že nositelem téhož jména byl Český „husitský král“ Jiří Poděbradský.

V listopadu 1925 Cvětajeva s dětmi odjíždí do Francie, zanedlouho je následuje S. Efron.

Marina Cvětajevová prožila v letech 1922-1925 v Praze a v jejím nejbližším okolí tři roky a tři měsíce a napsala zde nezanedbatelnou část svého díla. České tvůrčí období je nejvýznamnějším v životě Mariny Cvětajevové.

V dopise z Paříže děkuje Čechům za poskytnutou možnost nejenom existovat, ale i tvořit. Také děkuje Všenorům, píše, že sama příroda jí pomáhala. Na častých procházkách, kdy zdolávala Všenorské kopce, zaposlouchávala se do přirozených rytmů a zvuků kolem sebe a při chůzi ověřovala rytmus svých veršů.

„Všechno mé psaní je zaposlouchání…“ „Píši, abych se dobrala jádra, vyřkla podstatu; to je hlavní, co mohu říci o svém řemesle. A nemá v něm místo zvuk vně slova, slovo vně smyslu; je tady trojjedinost“.

Cvětajevová odjíždí do Paříže, doufajíce v lepší životní podmínky . Lidé, které pokládala za své přátele, však pro ni neudělají nic: „Muž pořád stůně a nemůže pracovat. Dcera si vydělává pletením čepic pět franků denně…“

Její verše jsou označovány některými pařížskými kritiky za nános slov, dámskou ruční práci a slabý odvar z Pasternaka.

„Tady v Paříži mne nenávidí, píší všelijaké sprostoty, všemožně mne přehlížejí. Kdybych byla v Rusku, všechno by bylo jiné, ale v Rusku jsem básníkem bez knih. Tady v Paříži, básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje.“

 Vztah emigrantů k členům rodiny  Efronovych se utváří tím, že Efron ve snaze zasloužit si možnost návratu do vlasti, začíná spolupracovat se sovětskými tajnými orgány. Dcera Ariadna se stává  jeho spolubojovnicí  a první  se vrácí do Ruska.  Cvětajevová do Ruska nechce.

Chce do Čech, za svou věrnou přítelkyni Annou Teskovou, ale z celé rodiny nejlíp ví, co rodinu čeká v SSSR a píše, že není zvyklá nechávat blízké samotné v neštěstí. Počátkem zimy roku 1937 podává Cvětajevová žádost o sovětské vízum. Učinila tak nehledě na svůj názor, že komunismus a fašismus jsou dvě strany jedné mince. Pochopila to mnohem dříve, než většina jejích současníků.

V květnu 1938  se dozvídá o částečné mobilizaci Československa. Je jí naprosto jasné, kam může vést taktika částečných ústupků fašistickému režimu: „Zradil jsi – budeš sám zrazen. A ten, pro koho jsi zradil, sám tě zradí.“

Na podzim vzniká první část jejího posledního básnického cyklu Verše Čechám, v kterém zatracuje dříve tak milované Německo, oslavuje Český lid a předurčuje mu krásnou  budoucnost. Na památku ruské básnířky, která celým svým srdcem podporovala český národ v jednom z nejtěžších momentu jeho dějin, jsou na desce  ve Švédské ulice odlita slova Mariny Cvětajevové, její vyznání českému národu:

Křišťálová země

žij a šťastná bud´,

Tvé srdce je granát,

z žuly je tvá hrud´!       

Překlad: M.Vaněček

Skutečnost po návratu do vlasti předčila všechna obávání Mariny Cvětajevové. Ariadna i Sergej Efron jsou zatčeni jako domnělí nepřátele vlasti. Cvětajevová posílá dopisy dceři do vězení, shání teplé oblečení, stojí ve frontách před věznicí s balíčky manželovi. Nemá ani střechu nad hlavou, ani blízké přátele, na které by se mohla obrátit. Tato situace ji přinutí k sepsání dopisu L. Beriovi, v němž žádá o přešetření případu manžela a dcery.

Posilá telegram do Kremlu  – výkřik – žádost o pomoc.  Neodpověděli jí.

Na počátku války odjíždí se synem v rámci evakuace moskevských spisovatelů do městečka Jelabuga v Tatarské republice. 31. srpna 1941 dobrovolně odchází ze života.

Až po 20 letech – v r. 1961 vyšel v SSSR malý sborník její poezie, sestavený dcerou, která se po 20 letech vrátila s vyhnanství ze Sibiře. Do té doby byla v SSSR její tvorba ignorována. V Československu na začátku 60. let už bylo možné přečíst občasné překlady jednotlivých básní v kulturních periodikách.

Je nutno podotknout, že první překlad básni M.C. byl uveřejněn v Ostravskem deníku roku 1916 a byl to vůbec první překlad veršů básnířky do cizího jazyka. Ve dvacátých a třicátých letech překládali  Cvětajevovou F. Kubka,  J. Vyplel, J. Teichman, O.F. Babler,  v padesátých a šedesátých letech  hlavně – J. Teichman, a také – L. Fikar, J. Šotola, J. Zábrana a M. Marvanová. Pak se české překladatelky J. Štroblová a H. Vrbová postaraly o to, že rychle po sobě vyšly čtyři svazky poezie (Černé slunce, 1967; Pražské vigilie, 1969; Pokus o žárlivost, 1970; Hodina duše, 1971) a samostatné vydání Poemy hory v překladu Jany Štroblové.

V roce 1971 vyšel soubor esejů Básník a čas, a v r. 1969 – Pisma k A. Teskovoj v ruštině. V r. 1986 vyšlo české vydání korespondence M. Cvětajevová – B. Pasternak – R.M. Rilke, a roku 1987 – Začarovaný kruh, tragédie Konec Casanovy (1988),  Básník a čas (1992) a  Vyznání na dálku (1997). Nedávno se objevila v knihkupectvích knížečka lyriky Pij, duše, co hrdlo ráčí (2005) a esejistický soubor Umění a svědomí (2007).

Český čtenář tedy má možnost se seznámit  s tvorbou  M. Cvětajevové v takové šíři a na takové úrovni, že si o ní může udělat poměrně spolehlivou představu.

Básnířka předurčila budoucnost své tvorby, svoji poezie:

Mým veršům, jež jsem napsala tak brzy,
dřív než byl básník ve mně objeven,
a jež vyhrkly jako z kašny slzy,
smích jisker z ohně, ven,

a vpadly jako ďáblíci a chrti
do lovišť snů a do posvátných míst, –
těmto mým veršům o mládí a smrti,
jež nikdo nechce číst,

mým veršům, jež jsou ponechány stínům
v krámcích, kde leží prach jak neúčast, –
těm souzeno je jako vzácným vínům
oživnout ve svůj čas.

Překlad: Jana Štroblová

Text Galina Vaněčková